Systém péče o osoby s duševním onemocněním (všech diagnostických skupin a věkových kategorií) musí plně vycházet ze zásad a principů OSN úmluvy o právech lidí se zdravotním postižením.
Více
Systém péče o osoby s duševním onemocněním (všech diagnostických skupin a věkových kategorií) musí plně vycházet ze zásad a principů OSN úmluvy o právech lidí se zdravotním postižením.
Více
Platforma pro transformaci péče o lidi s duševním onemocněním, která je seskupením zástupců odborných společností, poskytovatelů služeb, pacientských a rodičovských organizací jakož i jednotlivců, přijala tuto deklaraci na základě stále sílícího přesvědčení, že jediným řešením neutěšené situace v oblasti péče o lidi s duševním onemocněním v České republice je transformace celého systému. Oddalování systematicky a cíleně prováděné transformace zvyšuje riziko zanedbání péče o vážně duševně nemocné.
V lednu 2005 se Česká republika zavázala plnit závěry Evropské konference ministrů zdravotnictví k otázkám duševního zdraví v Helsinkách prostřednictvím Akčního plánu duševního zdraví pro Evropu. V roce 2008 na tuto helsinskou deklaraci navázal European Pact for Mental Health and Wellbeing. V řadě evropských zemí jsou tyto deklarace a plány naplňovány, probíhá proces transformace, avšak v České republice se jejich naplňování věnuje jen velmi malá pozornost. Plnění Usnesení Vlády k Dlouhodobému programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky Zdraví pro všechny v 21. století v kapitole Cíl 6: Zlepšení duševního zdraví se prakticky nehodnotí. Bez realizace zůstává i Koncepce oboru psychiatrie“ (KOP), která byla přijata na sjezdu Psychiatrické společnosti ve Špindlerově Mlýně v roce 2000, Vědeckou radou Ministerstva zdravotnictví ČR v roce 2002 a revidována v roce 2008.
Na porušování lidských práv v systému péče o duševně nemocné v ČR opakovaně upozorňují i různé instituce od Veřejného ochránce práv po Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Kritizované jevy jsou důsledkem nevyhovující podoby systému. Péče ve velkokapacitních zařízeních neposkytuje pacientům dostatečnou míru soukromí a vlastního rozhodování. Důsledky nevyhovujícího uspořádání současné péče se negativně projevují ve formalismu při rozhodování o nedobrovolných hospitalizacích, resp. léčbě, ve způsobu používání restriktivních opatření i v oblasti zbavování způsobilosti k právním úkonům. Současný systém neumožňuje poskytovat péči v nejméně omezujícím prostředí, vytváří bariéry v přístupu k zaměstnání a omezuje duševně nemocné ve svobodném výběru místa pobytu.
Na úrovni EU je prosazována deinstitucionalizace a velké psychiatrické ústavy jsou v řadě evropských zemí již minulostí nebo se transformují a počty lůžek v nich se stále snižují. Česká republika však má v poměru k počtu obyvatel stále velmi vysoký podíl psychiatrických lůžek následné péče dislokovaných ve velkých psychiatrických léčebnách. V České republice je nedostatečný podíl lůžek akutní péče na psychiatrických odděleních nemocnic a zejména se nepodařilo vybudovat dostatečnou síť zdravotních komunitních služeb. Rozvoj těchto služeb je především podvázán celkově nízkým objemem finančních prostředků pro psychiatrickou péči, je de facto blokován vázáním finančních prostředků v systému péče postaveném na péči v psychiatrických léčebnách. Mimonemocniční služby nemají definované spádové oblasti a nastavení stávajícího financování ambulantních služeb nepodporuje časově náročnou péči o závažněji duševně nemocné.
Uspořádání celého systému nevytváří podmínky k potřebné koordinaci jednotlivých složek péče. Z důvodů systémového nastavení existuje značná nepropojenost obzvláště mezi lůžkovou a mimolůžkovou péčí. Sociální komunitní služby není v podstatě možné rozvíjet vzhledem k limitovanému rozpočtu na všechny sociální služby. Malá rozšířenost a dostupnost se týká rovněž psychoterapie, která plní léčebnou a profylaktickou roli nejen v psychiatrii, ale i v ostatní medicíně. Nedostatečné zajištění mimonemocničních (ambulantních a komunitních) služeb vede k nadbytečným hospitalizacím duševně nemocných lidí a k jejich setrvávání v lůžkových zařízeních.
V posledních letech přitom narůstá počet lidí potřebujících psychiatrickou péči. V České republice vzrostl za poslední dekádu počet léčených psychiatrických pacientů o desítky procent. Tento trend by bylo potřeba zohlednit v programech primární i sekundární prevence duševních onemocnění; prostředky vynakládané na preventivní programy se však snižují. Podle informací z terénu se také zvyšuje podíl lidí s duševním onemocněním mezi bezdomovci. Přitom psychiatrická péče v České republice je oproti psychiatrické péči ve zbytku EU podfinancována. Podle údajů Evropské komise (2005) je ČR řazena na předposlední místo v poměrném vynakládání prostředků na psychiatrickou péči v rámci EU.
Základem moderní péče o vážně duševně nemocné nemohou být dlouhodobé hospitalizace ve velkokapacitních psychiatrických léčebnách, které vzhledem ke svému geografickému umístění a v podstatě nezměnitelnému institucionálnímu charakteru péče (i přes maximální snahu a profesionalitu managementu i zaměstnanců), podporují segregaci a sociální vyloučení velké části pacientů. Taková praxe je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, která se od února 2010 stala součástí našeho právního řádu. V devatenáctém článku Úmluvy je zdůrazněna povinnost státu zajistit, aby „osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým budou žít a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí.“
Řešením uvedených nedostatků je komplexní proměna existujícího systému tak, jak proběhla či probíhá ve většině západních zemí. Proces transformace bude vyžadovat přechodné navýšení finančních zdrojů (investičních i neinvestičních) převážně ve fázi, kdy bude zapotřebí zajistit rozvoj nových služeb, a paralelně bude po jistou dobu nutné provozování současných institucionálních služeb, než dojde k jejich proměně. Na toto přechodné navýšení by bylo velmi vhodné využít možných zdrojů strukturálních fondů na období 2014–2020.
Žádáme proto, aby vláda
formulovala Národní plán péče o osoby s duševním onemocněním s cílem transformace psychiatrické péče,
vytvořila Národní skupinu pro transformaci sytému péče o lidi s duševním onemocněním se zapojením příslušných resortních ministerstev, odborných společností, střešních organizací poskytovatelů a uživatelů péče,
uskutečnila kroky k přeměně systému péče o lidi s duševním onemocněním s využitím strukturálních fondů.
V Praze dne 19. června 2012
Více
Mnoho nemocných se ptá, kdo je vlastně peer lektor. Jednoduše se dá říct, že je to nemocný, u kterého už prošla nějaká úzdrava a který pomáhá jiným duševně nemocným. Já například dělám publicistickou dílnu, protože jsem před propuknutím choroby byl novinář. Ale co je vlastně její náplní?
Tvořivé dílny na půdě pavilonu 19 bohnické nemocnice existují díky občanskému sdružení Dobré místo. Nemohly by však být v provozu bez Norských fondů, tedy grantů vedených pro destigmatizaci duševně nemocných, a taky pro reformu. Já s kolegy mám hodiny ve čtvrtek mezi 10. hodinou a 13. hodinou. Někteří pacienti tak musí končit dřív, protože oběd v celé léčebně probíhá ve 12 hodin, a když jim ho neschovají, přišli by o něj. Na dílnu však můžou chodit i lidé, kteří sice nejsou aktuálně hospitalizovaní, ale mají invalidní důchod a pobývají už většinou doma. Tvoříme spolu v pěkných prostorách v podkroví, které voní novotou. A jaký je průběh hodin, ptáte se? Pokud přijde někdo nový, nejdřív se zeptáme, co čte, jaké texty ho zajímají a jestli si píše, třeba zatím jen do šuplíku. Jde opravdu o značný rozptyl zájmů. Někdy přijdou dva, jindy třeba šest lidí a přitom se musí pozornost věnovat všem. Píšou se třeba i jen krátké publicistické texty, jako je zpráva, úvaha apod. na zadané téma. Dobré by bylo, kdyby se psalo na zdravotně-sociální otázky, nemocní se taky hlavně zaobírají sami sebou a svou duší, tedy bolestmi a úzkostmi. Vítaná jsou však další témata a žánry, kterým se postupně učíme. Průběh hodiny se tak musí přizpůsobit potřebám jednotlivých osob a rádi to děláme. Není úplně dobré, aby výsledek sklouzl do jakési formy psychoterapie či jen diskuzního klubu, to ale právě pacientům často chybí. Taky aby s nimi někdo jednal jako s rovným partnerem a normálně si s nimi popovídal. Rozdíl oproti např. literární dílně je taky v tom, že v té člověk může psát vlastním stylem a vyjadřovat jen sebe, kdežto publicistika počítá jak se srozumitelností psaní, tak i s očekáváním, že text může být publikován. Přesto si je obojí samozřejmě velmi blízké.
Jaké mám zkušenosti? Jsem opravdu rád, že publicistickou dílnu můžu dělat. Ne vždy se mi podaří vést hodiny tak, aby přinesly hmatatelný výsledek, nemocní ale často bývají tvořiví a nadaní. Nejednou jde o inteligentní a citlivé lidi, kteří se však dostali do neřešitelných situací nebo podmínek a vznikla u nich většinou psychóza. Důležitá je taky hravost, kterou musíme v hodinách prohloubit. Popravdě, příliš se zatím nevyplácí zadávat domácí úkoly, protože psát na pavilonu v ruce, aby to přineslo nějaký konečný publicistický útvar je složitější, než upravovat text v počítači, který je většině lidí při začátku pobytu v nemocnici často zabaven. Napsanému je třeba ještě dát tvar podle potřeby žánru, někdy ale bývá skutečně výstižný. Nejvíce ze sebe uživatelé péče dostávají při rozhovorech. Vnímám nejen během nich, že lidé vyjadřují své zasuté emoce a potlačené názory, které jinak ovlivňuje přístup psychiatra a personálu. Diskuze nad texty je myslím uvolňující a kdo se chce něco naučit, rychle se zlepšuje, jak jsem postřehl. Někdy bývají frekventanti nadaní, jeden už je od června 2015, kdy jsme začali, profesionálním novinářem, další se svými zdařilými díly mohou přispívat na server lidemezilidmi.cz, který provozuje občanské sdružení Dobré místo. Nejdůležitější ale je, aby byli spokojení tvůrci textů a hlavně jim to něco přinášelo.
A co si myslím o budoucnosti dílen, tedy i té publicistické? Peer lektor musí být dopředu připraven a mít především pochopení pro druhé. Taky je třeba dát prostor tomu, co se kterému líbí, ale nenásilně je přesvědčovat o tom, co je v jejich tvorbě lepší a jak mají text upravovat. Taky jim svým způsobem zvedat uvadlé sebevědomí a ukázat jim naději, že můžou něco dokázat i nadále. V dílnách tedy budeme pokračovat, i když asi proměníme strukturu hodin. Vše je odvislé od lidí a jejich vlastních témat, která můžou zohlednit podle sebe. My jejich projevy sice korigujeme, ale chystáme se je podporovat i nadále, třeba i ve skutečné poloprofesionální činnosti. V bohnické nemocnici jsou manuální dílny, my ale duševně nemocným pomáháme pracovat taky s jejich myslí a duší, což je podle nás důležitý přínos. Máme tedy radost, když se věci rozvíjí dál, občas bývají i autorská čtení literární dílny, možná vyjdou i sborníky. Při spolupráci s psychiatry a jinými odborníky tak může vzniknout prostředí, kde se lidé cítí příjemně a někdy i víc doceněně. Tak tu káru snad spolu budeme táhnout dál dobře. Chcete se k nám taky přidat?
David Ašembryl
Více