Vymítání démonů


Pád do bezvýznamnosti - šamani, mystici, šílenci, pacienti (3)

  Jako moderní racionální lidé máme často pocit, že se k osobám, které se „zbláznily“ a vymykají se normám „rozumného chování,“ stavíme velmi humánně a osvíceně. Označíme je, často proti jejich vůli, za psychicky nemocné a zařídíme, aby je záchranka odvezla do nějakého psychiatrického ústavu. Zaštítěni autoritou lékařské vědy většinou pokládáme toto řešení za jediné správné, zvláště když víme, že v padesátých letech minulého století byly objeveny nové účinné léky, neuroleptika, bez nichž jsou akutní záchvaty šílenství nezvladatelné. Přesto se lidem s vážným duševním onemocněním nežije v naší společnosti dobře.

 

Blázen s rourou

  „Schizofrenikům se nejlépe daří v rozvojových zemích, kde funguje systém základní rodiny, rodu nebo kmene. Celosvětová studie před pár lety ukázala, že například v Indii nebo v Číně okolí psychicky nemocného člověka podrží. Naše společnost má tendenci podržet duševně nemocného jen chvíli. Když se zblázní potřetí, pak už s ním jako se svým plnohodnotným členem nepočítá. Pokud však člověka nemocného schizofrenií odepíšou i jeho nejbližší, dopadne to v naprosté většině případů hodně špatně,“ říká Martin Jarolímek.

  O tom, jak rozdílné postavení mohou mít duševně nemocní lidé i dnes v různých kulturách a společnostech svědčí i jeho zážitek z cesty po Africe. „V Nigérii jsem se rozhodl, že pěšky přejdu jedno pohoří a s najatým řidičem jsem se domluvil, že pro mě navečer přijede na druhou stanu hor. Při sestupu do údolí jsem už zdálky viděl zvláštního člověka. Stál na jedné noze a papírovou rourou, na kterou se navíjejí koberce nebo látky, se díval do dálky na obzoru. Sedl jsem si v bezpečné vzdálenosti od něj a čekal nejmíň hodinu na příjezd auta. Za celou dobu se ten člověk nehnul, pořád stál na jedné noze a rourou pozoroval nebe. Když jsme konečně odjížděli, naznačil jsem svému mladému sympatickému řidiči, že to musí být nějaký blázen. A on mi odpověděl ´ne, to je náčelník naší vesnice,´“ vypráví doktor Jarolímek.

    Všechny starověké kultury včetně těch největších a nevlivnějších (Egypt, Asýrie, Řecko, Řím) právě tak jako středověká Evropa považovaly šílence za posedlé démony. Toto pojetí přetrvává dodnes u většiny etnik a národů, kde je stále ještě živé původní přírodní myšlení a našli bychom ho i v našem kulturním prostředí. Nejde jen o exorcismus. Magickým způsobem se velmi časti snaží zvládnout svoje potíže i sami nemocní.

 

F. X. Messerschmidt

   Známý je případ rakouského barokního sochaře F. X. Messerschmidta, který byl uznávaným tvůrcem na vídeňském dvoře císařovny Marie Terezie, avšak v poměrně mladém věku pravděpodobně onemocněl schizofrenií a v letech 1770 až 1781 vytvořil několik desítek vlastních portrétů s bizarními škleby v obličeji. Mramorové busty zachycují škleby démonů, se kterými duševně nemocný umělec zápasil. Dokonalým ztvárněním Messerschnidt démona magicky zneškodnil. Umělecká činnost v posledních šesti letech života, během nichž vytvořil více než padesát různě se šklebících bust, pro něj byla psychoterapií. V době, kdy neexistovala neuroleptika, ani jiná možnost nebyla.

  „Medicinmani a šamani léčili magicky. Jisté efekty, srovnatelné s efekty dnešní psychoterapie však měli,“ uvádí český psychiatr Jaroslav Vacek ve své knize O nemocech duše. U psychotiků se podle něj s magickým myšlením setkáváme často. „Můj pakistánský pacient trpící občasnou psychózou si nedá vymluvit, že jeho nemoc má na svědomí vědma z rodné vesnice. Jeden schizofrenní pacient, kvůli dvěma vraždám odsouzený k doživotí, tvrdí, že má v duši ďábla, jenž ho zpravuje o všech aktuálních událostech v pekle. Nejhůře se cítí, když ho ďábel přesvědčuje, že je boží vrah,“ píše Jaroslav Vacek. 

     Přesvědčení, že duševní onemocnění způsobují démoni, sdíleli i křesťané. Vycházeli z příběhu v Markově evangeliu o uzdravení posedlého člověka, který „v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením.“ Na Ježíšovu otázku, jak se jmenuje, odpověděl ´legie, poněvadž je nás mnoho.´ Podle Marka pak na Ježíšovo slovo „nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo.“ Na souvislost mezi šílenstvím a mořem (s jeho věčným neklidem a nebezpečnými, tajemnými hlubinami), upozornil ve svých Dějinách šílenství i Michel Foucault. Legii démonů, nebo v psychiatrické terminologii agresivních hlasů, které se dohadovaly v hlavě nemocného člověka, poslal Ježíš tam, kam symbolicky patří

   Na tento biblický text se mohli odvolávat všichni pozdější vymítači ďábla, kteří se snažili pomocí přímluvné modlitby (exorcismu) ve jménu Ježíše Krista zbavit posedlého člověka zlých duchů. „Ani exorcisté to neměli lehké. Stalo se, že sice ďábla ze šílence vyhnali, ďábel však vjel do nich jako tenkrát do vepřů podle Marka. Proto měla část rituálu vymítání zabránit ´protipřenosu,´ jak to pokřtili psychoanalytici,“ poznamenává Jaroslav Vacek. O tom, že účastníci exorcismu brali svůj úkol vážně, byť o výsledku můžeme trochu pochybovat, svědčí případ posedlé dívky z Horní Blatné u Jáchymova. „Dne 10. května 1559 se tam sešla velká síla lidu. Vymítání se zúčastnilo i deset kněží a dva diakoni. Démon se úporně bránil. Celých dvanáct hodin se shromáždění modlilo. Za zpěvu pana faráře z Horního Slavkova a davu věřících se nakonec podařilo ďábla z ubohé dívčiny vyhnat. Vyletěl oknem, jako hejno much,“ píše doktor Vacek.