Duševně nemocní mají menší práva

Co říkáte současné úrovni poskytování psychiatrické péče?

Záleží na tom, jak se na ni díváme.Biologická psychiatrie je už dnes na mezinárodní úrovni. Jsou dostupné prakticky všechny, i drahé léky jako v kterékoliv západní zemi a běžně se indikují. Mnohem horší situace je v hmotném vybavení. Vezměte si, jak vypadají nemocnice a kolik lidí je na pokojích. Nedostatková je i komunitní péče. Ambulantní služby mimo nemocnice existují ve velmi omezené míře a nejsou tudíž schopny pojmout potřebný počet klientů. To mi ostatně potvrzují sami pacienti. Když se chtějí objednat, dostanou nejbližší termín minimálně za měsíc, a to přináší problémy. Souvisí to se systémovými financemi v psychiatrii, které jsou u nás mnohem nižší než v jiných státech Evropy. Takže je určitě co zlepšovat.

Podle mne zde chybí i provázanost s ostatními specialisty, bez nich není péče úplná.

Jistě. Ambulantní lékař pracuje tak, že pomáhá lidem, kteří za ním přijdou do ordinace, jenže v psychiatrii je to mnohem komplikovanější. Když u duševně nemocného nastane nečekaný problém, sám ambulantní lékař ho obvykle nedokáže vyřešit „ze židle“. Pak přicházejí na řadu terénní pracovníci, což jsou sestry, psychologové, sociální pracovníci apod., ale ti tady právě chybí. A proto je podle mne péče o lidi, kteří trpí schizofrenií nebo bipolární poruchou, určitě nedostatečná.

Tuto svízelnou situaci ještě zhoršuje, že soukromí psychiatři nemají přehled o tom, zda k nim pacient dochází, či ne.

To je samozřejmě závažný problém, protože řada pacientů dnes navštěvuje několik psychiatrů současně a jiní zase mohou z jakýchkoliv důvodů úplně lékařské kontroly vynechat, aniž to ambulantní lékař zaregistruje.

A tady právě vyvstávají předpoklady pro spekulace.

V poslední době nás sdělovací prostředky doslova zavalují drastickými případy pacientů, kteří unikli kontrole a pak spáchali i několikanásobnou vraždu.

Podle mne to není ani tak otázka zdravotnictví jako legislativy, protože v demokratické společnosti je obecně málo prostředků, jak někoho do něčeho nutit. Na nás psychiatry se pak nahlíží jako na zástupce policie nebo soudů a to mně jako lékaři osobně vadí.My jsme studovali medicínu kvůli tomu, abychom lidem pomáhali a nepočítali jsme s tím, že bychom je měli především omezovat a hlídat. To je otázka společnosti, ať si rozhodne koho zavírat a koho ne.

Řada odborníků i politiků se dnes pře o způsob řešení otázky nebezpečných pacientů. Máte na to svůj názor?

Ze zkušenosti své i mých kolegů vím, že těch vyloženě nezvladatelných pacientů zase tolik není. To je nafouklá bublina. Ti skutečně nebezpeční, kteří už nějaký trestný čin spáchali nebo vyhrožují agresí, jsou většinou pod zámkem. Je zde ovšem otázka, zda by pod tím zámkem měli být celý život. I odsouzený za vraždu si odsedí maximálně 20 let a pak ho pustí. Nemůžeme proto udělat doživotního vězně z člověka jen proto, že trpí duševní nemocí. Určitě by měl existovat nějaký systém, jak zatočit s těmi, kteří jsou skutečně nebezpeční, ale musíme se zbavit představy, že je budeme zavírat na celý život.

Pak ale musí existovat spolehlivý systém kontroly. Dobře například tuto funkci plní program kontrolující pacienta pomocí mobilního telefonu. Ten každý týden vyplňuje jednoduché otázky, podle kterých lékař zhodnotí jeho aktuální stav a navrhne řešení.

I to je jedna z možností. Ale i ochranné léčení funguje tak, že klient musí dorazit v předepsaném čase na kontrolu, a když to neudělá, tak to lékař nahlásí soudu.

Na takového lékaře je pak ovšem kladena obrovská zodpovědnost.

To je fakt, někdy je opravdu těžké objektivně posoudit, co se s tím pacientem skutečně děje, protože duševně nemocní lidé jsou vystavováni diskriminaci. Když má člověk schizofrenii, tak jeho okolí automaticky vytahuje kartu, že se ho musíme bát. Občas nám někoho přivede policie a my máme dojem, že je to jenom vypočítavost někoho z okolí, kdo se ho chce zbavit. Často se k podobným praktikám uchyluje i rodina, aby si oddychla.

A jak se na takové situace díváte Vy?

Já si obvykle řeknu, co bych si o té situaci myslel, kdyby v ní byl zdravý člověk? Volali by na něj po menší rodinné hádce také sanitní službu? Když se někde popere například diabetik, taky se kolem toho nedělá takový humbuk, jako když se popere schizofrenik.

Domníváte se tedy, že duševně nemocní mají menší práva než ostatní?

Ano a bohužel to vidím i tady v nemocnici. Když si dá někdo na vycházce pivo, je z toho obrovská aféra s nepříjemnými následky. Já si ale řeknu, vždyť normální člověk si taky někde dá pivo a nic se neděje. Tak proč by si ho nemohl dát pacient, který je tady zavřený celý rok? Podle mne je na psychiatrické pacienty kladen daleko vyšší tlak než na většinu „normální“ populace a nebere se v potaz, že ti lidé jsou vlastně nemocní a tím i méně schopní. Taky se po nich požaduje daleko vyšší morálka a to mi připadá strašně nespravedlivé.

Nemá na to vliv také nechuť starších psychiatrů zavádět něco nového?

Částečně ano, ale jejich počet se viditelně tenčí. Když se bavím se staršími lékaři, zjišťuji, že už i oni mají ten správný názor a vnímají to tak, že systém není správně nastavený. Možná nerozumí takovým pojmům, jako je recovery nebo psychosociální rehabilitace apod., ale neviděl bych je jako někoho, kdo by chtěl bránit reformním snahám.