Vážně duševně nemocní jsou na tom jako vozíčkáři před rokem 1989

Téměř 60 procent lidí s duševním onemocněním přestalo po propuknutí nemoci zvládat práci a museli ze zaměstnání odejít. Jde o alarmující výsledek?

Ano, je to alarmující výsledek. Většina nemocných se po rekonvalescenci může vrátit k původnímu zaměstnání, ale u lidí s vážným duševním onemocněním to často není možné. I když se snaží obstát, nakonec o práci přijdou. Děje se to mladým lidem, kteří jsou na začátku pracovní kariéry nebo ještě na škole. Pro většinu z nich je propuknutí nemoci přelomem v životě, od toho okamžiku je všechno jinak. Lze to srovnat s úrazem, po kterém zůstane člověk na vozíku.

Pokud ano, o čem to svědčí a co z toho plyne?

Úraz duše není vidět a bariéry, s nimiž se musí nemocný potýkat, nebere okolí na vědomí. Je to cosi neznámého, z čeho má zdravý člověk strach. Se závažnou duševní nemocí si lidé nevědí rady. Zavírají před ní oči (blázni patří do blázince), bagatelizují její důsledky (má přece zdravé ruce a nohy, tak proč by nemohl makat), bojí se projevů nemoci (kdo ví, co se mu honí v hlavě), nevědí, jak s takovým člověkem mluvit. V horším případě duševně nemocného člověka diskriminují, ponižují, posmívají se mu, šikanují ho. To všechno se daleko silněji projevuje nebo může projevovat v pracovním kolektivu při každodenním kontaktu. Chybí osvěta, která by dlouhodobě uváděla na pravou míru pohledy veřejnosti zkreslené neznalostí a strachem. Chybí modernější systém péče o lidi s duševním onemocněním, který by předcházel jejich stigmatizaci a diskriminaci. Vážně duševně nemocní lidé jsou na tom dnes tak, jako byli vozíčkáři před rokem 1989, buď žijí obklopeni bariérami doma nebo jsou zavřeni v ústavu. Lidé, kteří prošli vážným duševním onemocněním, jsou většinou zranitelnější, méně odolní, méně výkonní, labilnější, unavenější. Opakované relapsy zaviněné také nízkou kvalitou psychiatrické péče a opakované pobyty v psychiatrických léčebnách je vytrhávají z normálního života a prohlubují jejich zdravotní i sociální problémy.

Zhruba každému třetímu chyběla u kolegů a vedení vstřícnost, která by jim pomohla zvládat práci dál. Ukazuje to na to, že český pracovní trh není připraven zaměstnávat lidi s duševní nemocí?

Český pracovní trh kopíruje přístup celé společnosti k lidem s duševním onemocněním. Zaměstnavatelé i zaměstnanci sdílejí v podstatě stejné předsudky a strachy. Návrat do předchozího zaměstnání je pro člověka, o kterém se ví, „že se zbláznil,“ z řady důvodů těžký. Mnohdy na náročnou práci v komerční firmě už skutečně nestačí, k horšímu zdravotnímu stavu se přidávají vedlejší účinky léků. Navíc pracovní prostředí, ve kterém dříve fungoval, mohlo vytvářet stres a tak přispívalo k propuknutí nemoci. Často je rozumné, aby se tam už nevracel. Při návratu se na něj kolegové dívají přes prsty a každou maličkost si vysvětlují jako projev nemoci. Pokud není po nějakou záminkou propuštěn, často raději odejde sám. Rád by začal znovu a s čistým štítem, ale to také není snadné. Jestliže u přijímacího pohovoru tak či onak vyjde najevo, že trpí duševním onemocněním, dostane pravidelně přednost jiný „bezproblémový“ uchazeč.

Jaké nemoci byly nejčastěji důvodem pro opuštění práce?

Většinou se jedná o vážné duševní onemocnění z okruhu psychóz, například o schizofrenii. Méně závažné psychické potíže má spousta lidí, ty ke ztrátě zaměstnání většinou nevedou a také společnost je daleko lépe toleruje.

Které nemoci jsou "zvladatelné" v pracovním režimu, a které už nikoli?

Asi bychom neměli mluvit o diagnózách, ale o jednotlivých lidech. Člověk zaškatulkovaný jako schizofrenik může za příznivých okolností dlouhodobě pracovat úplně bez problému, zatímco „pouhý neurotik“ se ve stresujícím prostředí druhý den zhroutí. Zaleží tedy na charakteru práce. Také záleží na tom, do jaké hloubky onemocnění člověka zasáhlo, jak moc ovlivnilo například jeho kognitivní funkce, jaké pomoci a podpory se mu dostalo. Naprostá většina lidí s psychotickým onemocněním nejen že může pracovat, ale potřebuje pracovat. Odpovídající práce přispívá k udržení dobrého zdravotního stavu. Mnoho také záleží na tom, o jakém pracovním režimu mluvíme. Při vhodném pracovním režimu je zvladatelné téměř každé onemocnění. Samozřejmě v akutní fázi, pokud by propukla další ataka nemoci, je namístě léčba, nikoliv výkon práce.

Jak by měl pacient postupovat? Měl by o své nemoci říci nadřízenému?

To je velký problém. Každý a zvlášť mladý člověk chce být přijímán bez stigmatu duševně nemocného. Nechce mít v papírech ani v lékařských zprávách slovo schizofrenik, nechce aby se na něj pohlíželo jako na blázna. Lze asi doporučit, aby se ucházel o místo, které je přiměřené jeho zdravotnímu stavu a schopnostem, které ho nebude zatěžovat nad rozumnou míru a nemusí přitom hned roztrubovat, že měl v minulost nějaké zdravotní potíže. Záleží ovšem také na dalších okolnostech. V některých situacích může být dobré říct všechno na rovinu. Ale komplikuje to i fakt, že mnozí lidé, které lékaři označují jako duševně nemocné, sami sebe tak nevnímají.

Existují nějaké statistiky, kolik lidí tak v Česku činí?

Myslím, že nikdo v Česku nezná ani počet lidí, kteří mají vážné duševní onemocnění, ani počet těch, kteří se pokoušejí uplatnit na pracovním trhu nebo skutečně pracují. 

Jak by měl pracovní kolektiv reagovat v momentě, kdy se dozví, že některý z kolegů trpí duševní poruchou?

Měli by se chovat normálně. Každý máme své problémy a snažíme se s nimi vypořádat. Jestliže se naše problémy projeví i v práci, jsme rádi, když nás ostatní podrží.

Kolik lidí odpovídalo v anonymním dotazníku?

Dotazník jsme rozeslali přibližně na 1000 adres, vrátilo se nám 130 odpovědí.