V republice máme 60 dětských ambulantních psychiatrů. Průměrný věk: 60 let.


Jako ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice a současně místopředseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP, patří MUDr.Martin Hollý MBA do nejužšího týmu, který na ministerstvu zdravotnictví připravuje reformu psychiatrické péče. Zeptali jsme se ho na aktuální problémy české psychiatrie.

Přípravu reformy zahájilo ministerstvo v roce 2012. Tehdy také oficiálně přiznalo, že psychiatrická péče byla u nás dlouhodobě zanedbávána. Změnila se po čtyřech letech příprav reformy situace psychiatrických pacientů k lepšímu, nebo se krize naopak prohlubuje?

 Asi nedokážu jednoznačně odpovědět, jestli se krize prohlubuje nebo se něco zlepšuje. Pravda je to i to. Myslím, že trajektorie celkového vývoje by byla jiná, kdyby se existující problémy nereflektovaly. Problematiku péče o duševně nemocné v současnosti reflektují kraje, což dlouho nebylo. Projevuje se to například při tvorbě sítí. V nedávno jsem dostal informaci, že v některých krajích se otevřely nové psychiatrické ambulance. Také kompetentní úředníci vystupují mnohem poučeněji než v předchozím období, kdy se péče o duševně nemocné často zaměňovala s péčí o seniory trpící demencemi. Stavěly se domovy důchodců a na problematiku vážně duševně nemocných mladých lidí se zapomínalo.

 Jak moc se reforma opožďuje?

Zpoždění proti původnímu plánu, který byl nastaven dosti ambiciózně, bych odhadoval zhruba na rok. Dokážu si představit, že by postup reformy mohl být rychlejší a že by v praxi už něco mohlo být vidět, ale budeme-li realisté, pokud se podíváme, jaké šance jsme si dávali před pěti lety, tak si myslím, že je to hodně dobrý výkon.

 Přestože je atmosféra kolem reformy příznivější, nejsou na tom duševně nemocní lidé paradoxně hůř než před pěti lety?

Asi je potřeba zmínit, že jsou realizované projekty podporované Norskými fondy. Sice to není obrovské množství peněz, ale ve všech částech republiky se pro duševně nemocné už něco konkrétního udělalo. Neziskové organizace v rámci malého grantového schématu realizovaly řadu forem uchopitelné každodenní pomoci. Současně se podařilo zlepšit podmínky a některé terapeutické programy v psychiatrických nemocnicích.

 Do jaké míry se změnila celková situace? 

Situace základní struktury se nezměnila. Zásadní reformní změna dosud nenastala. K tomu je potřeba říct, že reforma samozřejmě přinese svůj efekt s nějakým zpožděním. Je to věc dlouhodobého vývoje. Nepochybně je řada entuziastických lékařů, kteří přicházejí do systému a třeba přebírají některé ordinace a vytvářejí nové programy právě s tou nadějí, že se psychiatrie měnit bude. Takové zprávy přicházejí z různých koutů země, například z jižní Moravy, kde se buduje velmi kompletní program. Mnohé z toho, co je nové a pro pacienty dobré, opět souvisí se změnou nálady. Jak říkáme v duchu recovery přístupu, je to naděje, která táhne aktivitu.

 Zvláště lékaři v psychiatrických léčebnách byli k možnosti nějaké zásadnější změny dosti skeptičtí. Vidíte posun v postojích mladých lékařů, kteří dnes pracují v psychiatrických nemocnicích? 

Pro mladé lékaře je to často problém. Sice mohou souznít s ideou reformy, ale každodenní praxe je výrazně ovlivňuje. Jako mladý lékař mohu být identifikován s tím, že by péče měla probíhat jinak, ale pak když chci sehnat při propuštění pacienta nějakou fungující komunitní službu a vidím, že nic není, tak mě to vede ke skepsi. Každodenní praxe mladé lékaře mnohdy převálcuje a jejich naděje na změnu přístupu má jenom nějaké trvání. Není to úplně tak, že by mladá generace nezatížená rigiditou a fragmentací stávajícího systému byla nositelkou nových trendů. Myslím, že mnozí mladí lékaři zavedeným poměrům velmi rychle podlehnou nebo jimi načichnou. Na druhou stranu a to jsem zažil několikrát, lékaři s dlouhou praxi, kteří se vyjadřovali velmi skepticky, když vidí nějakou naději, tak mění svůj postoj. Když vidí praktické věci, třeba že se začalo konstruktivně vyjednávat s pojišťovnami a že ministerstvo je podpůrné k reformnímu procesu, začínají mít na vývoj optimističtější pohled, což je velmi důležité, protože už většinou zastávají nějakou vedoucí pozici. Dokážou pak narušovat imprinting mladých lékařů, kteří v koloběhu běžné nemocniční práce velmi rychle přijmou, že  systém je takový, jaký je a nemusí vidět šanci na změnu.

 Vyskytují se mezi mladými lékaři také nějací vizionáři?

Jistě ano. U nás v Bohnicích vznikla entuziastická parta lékařů, kteří se začali spontánně scházet s poskytovateli komunitních služeb. Je to obdobné tomu, co jsem začal dělat na ředitelské úrovni ještě před tím, než byla reforma centrálně uchopena. Jsem rád, že to probíhá na úrovni praktické spolupráce zcela dobrovolně.

 Hodně se mluví o tom, že mladí lékaři odcházejí do zahraničí. Je to problém i v psychiatrii?

Je to problém, ale myslím si, že psychiatrie v tom není nijak specifická. Pokud bychom mluvili o nějakém specifiku psychiatrie, tak bude spíš zvýhodňovat náš obor, protože přece jenom lékař ARO bude snáz dělat v cizině než psychiatr. Ale menší znalost prostředí a jazyka není absolutní bariéra. Třeba ve Skandinávii nabízejí programy jazykové přípravy, které migraci mladých lékařů usnadňují. Je to obecný problém a nejenom v naší republice. Před rokem jsem byl na konferenci Evropské psychiatrické asociace o migraci mladých lékařů. Dochází k ní paradoxně všude a to pro mě byla nová zkušenost. Migrace mladých lékařů je veliká, v Evropě běží z jedné země do druhé, skandinávští lékaři odcházejí do Ameriky. V těch takzvaně bohatých zemích se mladí lékaři pouštějí do byznysu a nedělají medicínu, nebo odcházejí do zámoří.

 Má Česká republika dostatek psychiatrů?

Psychiatrie je z hlediska personálu průšvih.V současnosti chybí v terénu především dětští psychiatři. Proto je velmi důležité, aby dětská psychiatrie zůstala samostatným oborem, abychom nepřišli o nové personální kapacity. Zvlášť v této situaci, kdy v celé republice máme šedesát ambulantních dětských psychiatrů. Dokážu si představit, že za patnáct roků, až budeme mít padesát nových lékařů, se z dětské psychiatrie udělá specializace. Přestože ve většině evropských zemí je to samostatný obor a jsou věcné důvody, aby dětská psychiatrie samostatným oborem zůstala. Vykřičník je nad tím, že průměrný věk ambulantních dětských psychiatrů je kolem šedesáti let.

 Projevuje se nedostatek lékařů i v gerontopsychiatrii?

Gerontopsychiatrie je v menším průšvihu než dětská psychiatrie. Myslím si, že i zájem o to specializovat se v gerontopsychiatrii je dostatečný. Nemám to přesně zmapováno, ale budu-li stavět na individuální zkušenosti, dosti často přicházejí k nám do nemocnice na pohovory mladí lékaři, kteří říkají, že by je dlouhodobě lákalo dělat gerontopsychiatrii. Velká debata, která nás čeká, se týká toho, kde je hranice mezi gerontopsychiatrií, geriatrií a sociální péčí o lidi s demencemi. Můj, možná trochu provokativní názor je, že gerontopsychiatrie dělá víc, než by dělat měla. Větší část péče by měla spadat do geriatrické nebo sociální oblasti.¨Přijímáme na gerontopsychiatrii pacienta, který je polymorbidní, má porouchané plíce, srdce a vedle toho má demenci. Demence ho předurčuje k tomu, aby byl hospitalizován na gerontopsychiatrii. Demenci kompenzujeme do té míry, jaká je možná a dál pečujeme o jeho celkově rozvrácený zdravotní stav. Protože má demenci, tak ho nikam jinam nevezmou. Je to na diskusi. Nemyslím, že bychom mohli říci radikálně, že žádný polymorbidní pacient k nám nepatří. Máme určité know how jak pracovat s demencí. V jednom krajním případě během měsíční hospitalizace na gerontopsychiatrii člověka diagnostikujem, nastavíme udržovací léčbu a pak odchází do jiného zdravotnického zařízení nebo do sociálna. Nebo, a to je druhý extrém, ve většině případů u nás už zůstane. Myslím, že extrémy nejsou dobré na jednu ani na druhou stranu.

Josef Gabriel