Platforma hlídá reformu
K čemu Platforma vlastně je, čemu by měla sloužit?
Myslím, že poslání Platformy se mění. Začínala jako něco, co může pomoci rozhýbat transformaci a to se teď přece jenom nějak pohnulo. Na ministerstvu vznikla strategie psychiatrické péče už jako politická agenda realizace reformy, takže to prvotní poslání už Platforma mít nemůže. Ale měla by se pořád se starat o to, aby reforma šla tím správným směrem, hlídat ten směr a hlídat, aby se reforma nezadrhla a nezůstala nikde napůl nebo na čtvrt cesty. Platforma může pomáhat svými názory a odbornými stanovisky, ale klíčové poslání je držet směr a držet tempo.
Koho chce platforma ovlivňovat? Míří na politiky, na poskytovatele služeb nebo na širokou veřejnost?
Primárně jsme se zaměřili na politiky, kteří mohou ovlivnit to, že reforma vůbec bude probíhat a jak se to bude dít. Především jsem se obraceli na ministerstvo zdravotnictví, ale taky na ministerstvo práce a sociálních věcí, taky na úřad vlády, konkrétně na vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením. Ministerstvo zdravotnictví reformu táhne, je garantem reformy a tím pádem je také odpovědné za to, jestli reforma jde nebo nejde a jestli jde správným nebo špatným směrem. Vlastně platforma jediná hraje roli jakéhosi hlídacího psa, protože tady není žádný monitorovací orgán, který by reformu hlídal, jestli běží a jestli se plní úkoly, cíle a tak dále. Myslím, že platforma se z toho nemůže úplně vyvléknout a nechat to být. Možná by mohla být aktivnější směrem k veřejnosti nebo k těm subjektům, které působí na poli poskytování péče a kterým se zatím do nějaké změny nechce.
Má dnes platforma těžší úkol než na začátku?
Dokud se žádná reforma neděla, bylo jednodušší vymezovat se vůči tomu, co není a co by mělo být. Jakmile se reforma začala nějak dít, musela platforma víc hledat to místo, které je její. Na druhou stranu reforma taky občas nejde a občas úplně ztratí tempo a je jakoby neviditelná nebo se neví, co se bude dít dál.
Je platforma dostatečně respektovaným partnerem ministerstva?
Ministerstvo zdravotnictví s platformou komunikuje a myslím, že ji vnímá jako důležitého hráče. V platformě jsou zastoupeny komunitní zdravotní služby a komunitní sociální služby v oblasti péče o lidi s duševním onemocněním. Jsou tady rodičovské organizace a uživatelské organizace. Tyhle čtyři skupiny jsou v platformě nějak zastoupené. Připadalo by mi logické, aby měl v platformě zastoupení také segment lůžkové péče, ale je důležité se shodnout na hodnotovém rámci a to bylo jednodušší mezi těmito čtyřmi oblastmi. Některé jsou v platformě zastoupeny víc reprezentativně a některé méně. Dá se polemizovat, o tom jak silný mají mandát. Do jaké míry slouží platforma jako beranidlo, které má prorazit cestu dál a do jaké míry je místem, kde se scházejí různé subjekty s různými zájmy a s různými názory a snaží se nějak domluvit? Nabízí se mi paralela s disentem. Dokud se zdálo, že se režim vůbec nemění, tak jsme se proti němu vymezovali a shodli jsme se na tom bez problémů úplně všichni. Ve chvíli, kdy nastala změna a začaly se dělat nějaké kroky, tak je to najednou těžší, protože někomu připadá, že tohle je dobře a někdo s tím prostě není spokojený. V rétorické rovině jsme reformu zpočátku všichni vnímali stejně, ale když se posunula do praktické roviny, tak jsme si nerozuměli. Najednou vyvstala otázka, co jsou to ta centra duševního zdraví. Co ten koncept vlastně znamená a vznikaly kolem toho různé fantazie a obavy. Ukázalo se, že jsme o tom společně málo mluvili. Myslím, že to byl důvod, proč lidi z Kolumbusu v nějaký moment trošku torpédovali vznik CDZ.
Nemůže být obecnější problém v tom , že různé skupiny v rámci platformy mají své legitimní zájmy a svůj pohled na věc, tedy, že se jejich pohledy a zájmy se do značné míry liší?
Ano, ty pohledy jsou různé, ale myslím, že může být dosažena bazální shoda a že je potřeba věnovat čas hledání shody. Na tom, že nejde nechat léčebny v jejich současném stavu, se všichni shodneme. Ale rodinní příslušníci budou daleko víc říkat, že lůžka jsou důležitá a že je v léčebnách potřebujeme a také lidi s nějakou zkušeností s duševním onemocněním budou říkat, že jsou potřeba a že si to bez nich nedovedou představit. Na to lze odpovědět, že se bavíme o baráku, ale pojďme se bavit o funkcích, které mají být zachovány. Jestli jde o to, aby měli lidi kde být, tak pojďme hledat, jak se to dá udělat mimo obrovské léčebny. Jestli jde o bezpečí, aby bylo o člověka postaráno, tak to ještě neznamená, že musí být hospitalizován v léčebně na doživotí. Alternativou je třeba domácí hospitalizace, kdy bude mít péči doma nebo na nějakém krizovém lůžku. Ale tyhle možnosti u nás zatím nemáme a pro lidi je obtížné si je představit. Ve chvíli kdy mám velkou úzkost z toho, co bude třeba s mojí dcerou, o kterou se teď starám a která má velké problémy, až tady nebudu, je pro mě nepředstavitelné, že se vytvoří nějaký mobilní tým a bude jezdit za ní domů. Chci vědět konkrétně, kdo to tedy bude a nejlépe si udělat smlouvu ještě teď, že se postarají, ale to úplně tak nejde. Zabezpečení člověka v léčebně je trochu chiméra, pokud k tomu nejsou důvody ze zákona, tak ho tam proti jeho vůli nemohou držet. Takže je potřeba o těch věcech diskutovat a možná i vyjet se podívat někam, kde komunitní péče funguje. Takhle byli zástupci pražských komunitních služeb v Terstu. Společně se tam podívali lidi z Bony, z Green Doors, z Esetu, z Fokusu i lidi z léčebny. Bavili jsme se tam o konkrétních věcech, které jsme viděli, a díky tomu si to dovedeme nějak představit.
Je podle vás reálné prosadit i u nás podobný systém jako je v Terstu?
Mám pocit, že bych tuhle práci nemohl dělat tak dlouho, pokud bych si řekl, že to nejde změnit a že ty věci z Terstu nejdou aplikovat i tady. Proč by to vlastně v dlouhodobém horizontu nemohlo jít? Že má každá země jiný systém? Je jasné, že nemůžeme následovat žádnou zemi úplně přesně, protože tam je zároveň jiná kultura, jiný historický kontext a nehledě na systémy financování, vzdělávání pracovníků a tak dále. Každá země je v tom trochu jiná. I Skotsko je jiné než Anglie. Druhá věc je, že jsou místa, kde je možné se inspirovat jak v konkrétních věcech, tak v systému. Úplně aplikovat se však nedá ani systém z Terstu. Nejde to a dokonce se to nepodařilo v celé Itálii. Ale je možné se inspirovat třeba Holanďany, které mají FACT týmy (tedy flexible assertive community treatment team) a zapojují peer pracovníky do multidisciplinární týmů, což se tady hodně vnímá jako nějaký model, který bychom měli následovat. Na druhou stranu nemůžeme následovat Holandsko, které má stejný počet psychiatrických lůžek na 100 000 obyvatel, jako máme my. I kdybychom chtěli, tak na to nebudeme mít peníze. Fungují tam dva systémy vedle sebe, klinický model je v Holandsku pořád velmi silný, takže to i Holanďané můžou těžko ufinancovat a inspirují se teď v Terstu. Jde jim hlavně o posílení občanských práv a toho aby lidé se zkušeností d duševním onemocněním mohli dosáhnout na svá práva a plnit své životní role. Ale vzhledem k tomu, že v Holandsku existuje velmi silný paralelní medicínský model, tak to jde Holanďanům docela obtížně. Zajímavé je taky Finsko, které zavedlo tzv. otevřený dialog, kde novým způsobem pracují s akutními krizemi, s psychofarmaky a s rodinou, tak to je něco, co stojí za to. A výzkumy evidentně ukazují, že to funkční a hodně efektivní model.
Není pro platformu příliš velký úkol, vést u nás tenhle dialog?
Myslím, že platforma musí být aktivní hlavně ve chvíli, kdy opravdu najednou z různých stran bude zaznívat, že reforma se nějak nepatřičně zdržuje. V tom případě pojďme rozhýbat platformu, protože jsou v ní poměrně silně zastoupení všechny čtyři skupiny a to je unikum. Taky je možné, že prostě platforma svoji historickou úlohu odehrála. To, že byla u rozhýbání a vůbec odstartování reformy, je nezpochybnitelné.
Josef Gabriel