Příběh přítelkyně

Převozu do léčebny a propuknutí nemoci u přítele předcházela přibližně měsíc trvající deprese. Vše dle mého i jeho názoru odstartovalo velké psychické vypětí při dohánění studijních povinností, do toho chodil skoro každý den do práce. Poměrně intenzivně se v tu dobu připravoval na zkoušku z jednoho psychologického předmětu. Dle svých slov si zde začal uvědomovat, co všechno v jeho rodině nefungovalo a jaké dopady to na něj mohlo mít. (Uvědomil si, že mu rodiče nemohli/nebyli schopni poskytnout citové zázemí). Začal o sobě a posléze o všem okolo velice silně pochybovat a také se mu začala otevírat stará traumata, která, jak se ukázalo, neměl dostatečně zpracovaná, ale spíš potlačená. Na základě psychického stavu, ve kterém se nacházel, jsme společně hovořili o akutním vyhledání psychoterapeutické pomoci, kterou si následně začal i sám shánět (bohužel se konzultace již nestihla)

Po tom, co skončilo náročné období dohánění školy, jsme s přítelem odjeli na pět dní na dovolenou mimo ČR. Zde byl hodně unavený, apatický, nesoustředěný. Celý tu dobu předtím i potom měl problémy se spaním a spal třeba jen čtyři až pět hodin denně. Trvalo mu dlouho, než se zorientoval, než mu něco "došlo". Celou tu dobu jsme si o tom, co se mu honí hlavou (v tu dobu ještě nešlo o bludy) společně povídali. Občas se zmínil, že se mu nechce mi některé věci ani říkat. (v tu dobu už měl paranoidní myšlenky). Hovořil o tom, že neví kdo je, že má pocit, jakoby se úplně rozpadl a že se cítí jako tělo bez duše.

Po návratu zpět mi jako první zvláštní věc přišlo, když mi v jedné situaci řekl, že jsme na něj domluveni s mým spolubydlícím, že ho vyhodí (spolubydlící) za dveře a zamkne za ním, protože ho nechci u sebe v bytě. To jsme mu samozřejmě vyvrátila, ale dál jsem se tím nezabývala. Každý další den ale přicházel s podobnou smyšlenou věcí, nějakým "spiknutím" jako například: chtějí ho vyhodit z práce, s kamarády jsme na něj domluveni, já jsem divná a dělám věci jinak než obvykle, dopravní výluka neexistuje, jeho bývalí spolubydlící včetně dalších lidí od něj z domu se odstěhovalo kvůli němu… vše se odehrávalo v podobném duchu.

Každý den bylo podobných věcí/spiknutí více a přítel byl čím dál uzavřenější a "divnější". Vše vygradovalo den před převozem, kdy jsme spolu večer hovořili, on byl vystrašený a prosil mě, abych přišla k němu domů, protože tam má duchy (slyší kroky, zvuky, otevírání dveří). Když jsem k němu dorazila, tak začal říkat o tom, že ho sledují, pronásledují, odposlouchávají, hlídají ho, aby si něco neudělal (duchové, prostě "oni").

To už mi došlo, že je to špatné a že se z těch představ sám pravděpodobně nedostane, protože už mě absolutně neposlouchal ani nevnímal, jako kdybych s ním v pokoji ani nebyla. Před spaním dokonce začal rozmontovávat zesilovač k elektrické kytaře a hledat v něm odposlouchávací zařízení (nenechají ho vyspat, protože kdykoliv chce usnout, tak ho probudí auto a podobné představy). V těch se odehrával celý večer. Druhý den ráno byl opět v o něco horším stavu, už předtím jsme spolu hovořili o tom, že kdyby se necítil opravdu dobře, tak půjde do krizového centra. Dopoledne jsme tedy vyrazili nejprve ke mně do bytu, kam ale nechtěl a rozhodl se, že půjde tedy do krizového centra. Tomu rozhodnutí předcházela scéna, kdy měl pocit, že někdo vymazal jméno z jeho dopisní schránky, když jsem ho upozornila, že se jen špatně podíval, tak se rozplakal a zeptal se mě, jestli je blázen a že má strach a že tedy půjde do toho krizového centra. Po cestě tam mi říkal (na moje ujišťování, že tam na něj počkám), že přece oba dva víme, že už se nikdy neuvidíme a že to pro mě musí být těžké ho odvést někam, odkud už nikdy nevyjde a budou tam na něm dělat pokusy a podobně.

Než se tam opravdu odvážil vkročit, tak to trvalo asi pět hodin, co jsme se procházeli, já ho přemlouvala, vysvětlovala, uklidňovala atd. Říkal takové věci, jako že už spolu dávno nechodíme, že chodím s někým jiným, v krizovém centru se mnou dokonce "rozešel.“ (Jsme spolu čtyři roky, z toho rok jsme spolu žili a poslední půlrok jsme měli náš vztah opravdu idylický, takže to nebyla reakce na žádnou reálnou aktuální vztahovou situaci). Tyto a podobné věci pronášel velice klidně, do toho často opakoval, že je blázen. Bylo na něm vidět, že mě vůbec nevnímá, vypadal velice zamyšleně.

Celé to trvalo z mého pohledu týden (co začal být podezřívavý, paranoidní), dohromady pak asi 14 dní. (včetně začátku paranoidních představ, o kterých mi nechtěl říkat).

Pro mě to celé bylo dost náročné. Hlavně poslouchat věci, které říkal a nebrat ho vážně. Celá ta nejistota toho, co myslí a říká vážně a co ne, toho jak se to každý den zhoršovalo. Mít najednou vedle sebe ze dne na den úplně cizího člověka, který vás vůbec neregistruje a který říká hodně divné až děsivé věci. Nakonec jsem ale překvapená sama ze sebe, jak jsem to zvládla bez větší paniky, hysterie či úzkostí (na které bohužel trpívám), takže si vlastně můžu gratulovat :). Teď se mu snažím být co nejvíc oporou, bludy a paranoia už pominula, bohužel jeho osobní problémy, které si s sebou táhne z rodiny a vůbec dětství, tak ho občas strhávají zpět a vždy se mu podaří znovu "vyplavat". Teď jen oba doufáme, že se co nejdříve uvolní místo na pavilonu číslo 3, protože teď ze všeho nejvíc potřebuje Filip intenzivní psychoterapeutickou péči a strukturovanější program.

Vytisknout

Vložit příspěvek

Ochrana proti spamovacím robotům. Odpovězte prosím na následující otázku: Jaký je letos rok?
Diskutujte